Norsko a Úmluva OSN o právech dítěte

Úmluva byla inkorporována do norské legislativy v zákoně o lidských právech, čl. 2. V okamžiku, kdy nějaká jiná právní úprava je v rozporu s Úmluvou, má před ní Úmluva přednost (viz zákon o lidských právech, čl. 3). 

Jako obzvláště relevantní se jeví články 2, 3, 9, 12, 20 a 21 Úmluvy OSN o právech dětí. Na jejich základě je Norsko povinno ochraňovat všechny děti bez výjimky. Dále musí být nejlepší zájem dítěte hlavním cílem jakýchkoliv rozhodnutí zasahující děti. Dětem musí být umožněno se vyjádřit k jakémukoliv případu, který se jich týká. Ve výjimečných případech umožňuje Úmluva přesunout dítě do dětského domova nebo adoptivní rodiny proti vůli jeho rodičů. Takové rozhodnutí ale musí vést k naplnění nejlepšího zájmu dítěte. 

Na základě článku 104 norské ústavy mají děti právo na to být považovány za plnohodnotné lidské bytosti. Mají právo být vyslechnuti v případech, které se jich týkají, a jejich názoru by měl být přikládán odpovídající význam závislý na věku a stupni jejich vývoje. Nejlepší zájem dítěte musí být vždy hlavním kritériem při přijímání rozhodnutí týkajících se dětí. Dále mají děti právo na ochranu své bezúhonnosti. Úřady mají povinnost podporovat jejich zdravý rozvoj včetně zajištění dostatečných finančních prostředků, zdraví a vhodného sociálního prostředí. Pokud to jenom trochu jde, tak by se tak mělo dít v rámci jejich vlastní rodiny.

(Tsjekkisk artikkel om Barnekonvensjonen)