Zajistit dětem bezpečí: společná odpovědnost

Od Solveig Horne, norská ministryně pro děti a rovné příležitosti (Pokroková strana) a Elisabeth Aspaker, norská ministryně pro EHS a záležitosti EU (Konservativní strana).           

Případ ochrany dětí týkající se norsko-české rodiny je už nějakou dobu tématem v médiích. V článcích se objevovala obvinění z únosu dětí, genetického plánování i výroky, že norský Úřad na ochranu děti stojí jaksi nad zákonem. Nic nemůže být dále od pravdy.

Podobně jako v České republice a v mnoha dalších zemích Norsko začlenilo Úmluvu OSN o právech dítěte do svého zákonodárství, a díky zákonu o lidských právech má tato Úmluva přednost. To znamená, že všem dětem jsou přiznávána stejná práva bez ohledu na jejich pohlaví, kulturu, sociálně-ekonomické postavení, národnost, náboženské vyznání nebo pobytový status. Klíčová zásada „nejlepšího zájmu dítěte“ je zakotvena v norské ústavě, v hlavě 104. Také jsme ratifikovali Haagskou úmluvou z roku 1996 o rodičovské zodpovědnosti a ochraně dětí, která vstoupí v platnost dne 1. července 2016.

V souladu s mezinárodním právem a národní legislativou je v norské sociálně-právní ochraně dětí nejlepší zájem dítěte vždy prvořadým úkolem. Zohledňována jsou rovněž práva, povinnosti a závazky rodičů. Dalšími velmi důležitými principy jsou rodinné vazby a kontinuita ve výchově dítěte.  Základním předpokladem je, že děti by měly vyrůstat u svých rodičů.

Hlavním cílem Úřadu na ochranu dětí je proto pomáhat dětem a rodinám, které se potýkají s problémy. Ve skutečnosti většina případů spočívá v dobrovolných pomocných opatření pro děti a rodiny, která probíhají u nich doma, jedná se například o rady a pokyny rodičům při výchově, školky, poradenství, finanční pomoc atd.

Nicméně existují výjimky. Někdy  musí dítě být přemístěno mimo domov, a to buď jako nouzové opatření nebo prostřednictvím úředního příkazu. Příkaz k přemístění dítěte smí vydat pouze Krajská sociální komise nebo soud, a ne Úřad na ochranu dětí. Jedná se o nezávislé a nestranné rozhodovací orgány pod vedením soudců. Příkaz k přemístění může být vydán pouze v případě, že dítě bylo předmětem vážného zanedbávání, týrání nebo zneužívání. Příkaz k přemístění musí rovněž být nezbytný a v nejlepším zájmu dítěte.

Přemístění dítěte mimo domov bez souhlasu rodičů je vždy krajním opatřením. Stojí za zmínku, že nedávná zpráva Rady Evropy ukázala, že pokud jde o počet dětí v náhradní péči, patří Norsko mezi země, které toto opatření používají v nízkém rozsahu.

Žádný systém není samozřejmě dokonalý. To je také důvodem, proč norský systém ochrany dětí má vybudované kontrolní mechanismy i právní garance pro rodiny, kterých se případ týká.

V případech, kdy je nařízeno přemístění dítěte, mají rodiče právo na spravedlivý proces, včetně právníka placeného státem, právo být vyslechnut a právo podat odvolání proti rozhodnutí ke Krajské sociální komisi nebo k soudu. Rodiče mohou jednou ročně podat žádost o zrušení nařízení přemístění. Rozhodnutí o nucené adopci si vyžaduje obzvlášť důkladné odůvodnění.  Všechna rozhodnutí o přemístění dítěte od svých rodičů proti jejich vůli se musí konat v rámci norského zákonodárství a našich mezinárodních závazků, včetně Evropské úmluvě o ochraně lidských prav, hlava 8.

V prosinci 2015 vydalo norské Ministerstvo pro děti, rovné příležitosti a sociální začleňování novou směrnici určenou místním úřadům o tom, jak zacházet s případy ochrany dětí, které mají vazby na jiné země. Ze směrnice jasně vyplývá, že Úřad na ochranu dětí se vždy musí snažit kontaktovat rodinu dítěte v cizině před tím, než je zahájeno přemístění dítěte.

Norské Ministerstvo pro děti, rovné příležitosti a sociální začleňování je odpovědné za obecnou politiku  sociálně-právní ochrany dětí, ale jednotlivé případy  mají na starost místní pobočky Úřadu ochrany děti v obcích a prostřednictvím norského právního systému. Tlak ze strany norských politiků, zahraničních vlád, místních nebo mezinárodních aktivistů nemá  na jednotlivé případy žádný vliv.

Případy ochrany dětí se týkají těch nejvíce soukromých a bolestných momentů rodinného života. Přísná pravidla mlčenlivosti zakazují Úřadu na ochranu dětí sdělovat veřejnosti jakékoli podrobnosti. Komplexnost těchto případů je proto jen zřídkakdy chápana. Z úcty k právům dětí na soukromí bychom se všichni měli zdržet soudu, když neznáme celou pravdu.